Číst či nečíst #1

Rozhodla jsem se pro novou rubriku, kterou věnuji knihám. Každý měsíc se budu snažit přidat a ohodnotit v pár větách knihy, které jsem přečetla a dát vám tak nějaké tipy na to, co číst či nečíst. Vzhledem k nedávné maturitě jsem ale četla povětšinou maturitní četbu, kterou sem ale dávat nebudu. 


1. Vše, co jsme si nikdy neřekli - Celeste Ng

Prvotina Celeste Ng, která rozhodně stojí za přečtení. Pokud máte rádi tragédie, nebo vás zajímá, jak to dopadne, když si rodiče plní na dětech své sny, případně to, jak se asi žilo Asiatům v Americe, Vše, co jsme si nikdy neřekli je jasná volba. Je to příběh, který se vás dotkne a možná při jeho čtení uroníte pár slz, dokonce vás strhne natolik, že se od něj nebudete moci na několik hodin otrhnout. V ději jsou časté návraty do minulosti, které slouží jako vysvětlení a objasnění toho, jaké dopady měly. Celý příběh se pak odehrává v 70. letech 20. století ve Spojených státech, kdy prostřední ze tří dění utone. V průběhu čtení se nám tak dostává odpovědí na to, co vše Lydiině smrti předcházelo a proč to vlastně udělala.  7 bodů z 10.

2. The Little Prince - Antoine de Saint-Exupéry 

Je nutné tuto knihu nějak představovat? Já ji tentokrát četla v angličtině a mám pocit, že ji chápu zase o něco jinak, než jsem ji chápala při čtení před pár lety. To je na Malém princi zkrátka skvělé, pokaždé si všimnete něčeho jiného, jinak se nad tím zamyslíte, ale pokaždé vás zahřeje u srdce. 7 bodů z 10.

3. Bábovky - Radka Třeštíková

Bábovky jsou v pořadí třetí knihou Radky Třeštíkové. Jedná se ale o první knihu povídkovou. Krátce po jejím uvedení do knihkupectví jsem procházela jedno z nich a uviděla Bábovky. A hádáte správně, odešla jsem s nimi. Dá se říct, že jsem je přečetla jedním dechem, byla jsem uchvácena provázaností děje a tím, jak obratně Radka skládala slova vedle sebe a dohromady to dalo něco neuvěřitelného. Jedná se o 12 povídek, které pojednávají o 12 ženách. Měla jsem tu čest číst i její druhou knihu To prší moře a rozhodně se chystám i na první z těchto tří - Dobře mi tak. Za Bábovky dávám 10 bodů z 10 a těším se, až se do nich pustím znovu.

A na co se těšit příště? Na Annu Bolavou - Do tmy, Haruki Murakamiho - Sputnik má láska a spousta dalších zajímavých knih. 

KPZ

Jsem holka. Holky s sebou obyčejně vláčí milion "potřebných věcí", které dělají naše kabelky a batůžky mnohonásobně těžší než jen peněženka a klíče. A já nejsem výjimkou. K tomu všemu ještě přihazuji něco jako svou "KPZtku", tedy krabičku poslední záchrany.

Zelený čaj

Dost možná jsem čajovým barbarem, ale ani to mi nebrání v tom, abych se s vámi podělila o jednu radost, kterou si několik posledních měsíců ráda dopřávám - čaj. 

Jak jsem se stala pirátem silnic

Přišel 18. rok mého života, dospělost, zodpovědnost a hlavně možnost si konečně udělat řidičské oprávnění. 

#sknihouvposteli Radka Třeštíková - To prší moře

Po skoro měsíční odmlce #sknihouvposteli jsem tu s další knihou. Mezitím jsem se totiž pokoušela prokousat se maturitní četbou, ale když jsem minulý víkend dostala dodatečně k svátku knihu, po které jsem toužila a neustále o ní mluvila, nemohla jsem udělat nic jiného, než odložit modlení se za Kateřinu Horovitzovou a do postele ulehnout s knihou od Radky Třeštíkové. 

Velký den

Po několika měsících příprav, hádkách, dobrých a zlých nápadech přišel den D, 15.leden 2016 a s ním i maturitní ples mé třídy. Takže další článek se série těch 'maturitních' je tu. 

#sknihouvposteli Petr Šabach - Opilé banány

S šálkem zázvorového čaje ulehám do postele a s sebou si, jako povětšinou, beru knihu. Momentální volba padla na Opilé banány od českého autora Petra Šabacha. A zároveň vás tímto, nazvěme to recenzí, chci uvést do nové série #sknihouvposteli.

Petra Šabacha jsem začala výrazněji vnímat v ten moment, kdy jsem poprvé na Vánoce viděla Pelíšky, které jsou inspirovány sbírkou povídek Hovno hoří. Později jsem zjistila, že jeho dalšími literárními počiny jsou inspirované i další české filmy. A vzhledem k tomu, že poslední rok ráda objevuji tuzemskou tvorbu, bylo jasné, koho a co začnu číst.

Představte si, že jste dospívající kluk. Vlastně tři kluci. Vy, coby Petr, který žije se svou matkou a nevlastním otcem Béďou, sochařem. Že jeden z vašich přátel je hluchoněmý Víťa, onanující hromotluk, a Brečka, kluk, co vás neustále tahá do průšvihů. Společně okupujete hospody, odkud rádi utíkáte bez placení v rámci jedné z vašich her a plánujete odjet k moři. 

Váš nevlastní otec je alkoholik, jenž v cukrárně snědl banánky napuštěné alkoholem, tedy opilé banány. Je to zkrachovalý sochař, kterého se snaží zachránit jiný sochařský alkoholik - Fábera, muž, který má doma sochu ženy, kterou v opilosti prosí o odpuštění. Vaše matka z toho samosebou není šťastná a nadšená, teda ne z té sochy, ale z toho, že se Fábera snaží vašeho otčíma zachránit. Statuofil dohazuje Béďovi 'zakázku' na sochu maršála Rybalka, kterou váš protirežimní otčím stejně přijme, protože peníze jsou peníze. 

S vašimi přáteli se rozhodnete vyrazit jednou k moři. Háček s autem řeší Břečka, půjčuje si bez dovolení otcovo. Při první jízdě ale sráží policistu. Hned dvakrát. Ale máte kliku, protože to nijak neřeší. Ovšem když pouštíte k řízení vašeho staršího kamaráda - Jirku Ptáčníka, upovídaného člověka, dopadá to jinak. Ptáčník způsobí dopravní nehodu, protože Populár od Břečků nebrzdí. Jde k soudu. A vy u soudu potkáváte starého známého, JUDr. Stoklasu, kterého jste jednou opilého vezli domů. Rododendron.

Béďa od vás a vaší matky odejde. Do toho všeho se prolíná románek s krásnou Danielou, kterou máte doučovat ruštinu. A že Daniela má vlastně tak nějak ještě jiného kluka, kterého vy samozřejmě nemůžete vystát. Když už konečně dojde na to, že by mohlo dojít k něčemu vážnějšímu, než k dotekům (poté, co v převlečení za Danielinu finskou kamarádku "vyženete" toho druhého), stanou se zase věci..

Pokud nevíte, co o jarní prázdniny číst a do maturitní četby se moc nehrnete, sáhněte po Opilých banánech. Budete mít o zábavu postaráno. Čtivý styl psaní, dynamičnost děje a to, jak Petr prožívá své dospívání totiž rozhodně nebudou zklamáním.

Hodnocení: 

Prokrastinace level maturant

Možná kdyby se maturovalo z válení se v posteli, sledování seriálů, čtení knih a vysedávání všude možně, měla bych úspěch jistý. Slovo prokrastinace teď skloňuji ve všech pádech.

Je jedna hodina odpoledne. Místo učení se raději zahrabu do postele a čtu si. A nebuďme naivní, maturitní četba to ve většině případů není. Teď v zimě v posteli hledám útočiště velmi často, protože jsem zimomřivý člověk a nalijme si sklenky čistého vína, kdo si se v posteli učil. U čtení vydržím dlouho, když je kniha zajímavá. Momentálně čtu Opilé banány od českého spisovatele Petra Šabacha. Na tuto knihu můžete očekávat v brzké době také hodnocení. Stíhám to ještě vyfotit na svůj Instagram fotku, protože jsem začala s #fotím365, ačkoliv by to mělo být spíš 366, když je letos o den víc, kdy můžu něco pokazit.

A do postele patří také jídlo. Obyčejně jsem nejhubenější člověk v místnosti, nejdrobnější člověk, ale kdyby někdo viděl, kolik jídla stihnu spořádat jen tak, divil by se, že jsem pořád takový drobeček. Občas toho sním tolik, že mi je z toho později vážně zle a docela lituji, že jsem si nedala o pytlík brambůrek méně. Ale neponaučím se. Příště toho spořádám stejné množství. A možná ještě víc.

Někdy v tenhle okamžik přichází do mého pokoje i mamka, aby se přesvědčila o pilnosti své dcery. Rychle si nějak lehám a zavírám oči. Dělám, že spím, protože vím, že mě nevzbudí. Protože kdo by chtěl vysvětlovat, že tohle je stokrát lepší než desátá maturitní otázka z ekonomiky, když ekonomika je v mnoha případech dost nudná.

Slyším, jak se tiše zavírají dveře. Stejně tiše kolem mě asi chodila i v dobách, kdy její největší radost byla, že už konečně spím a má chvíli klidu. Chvíli ještě čekám a pak otevírám oči. Jdu si pro svůj laptop, protože se dozvídám, že Tony is back.

Máma provádí druhou kontrolu po dvou hodinách. "Učíš se? ptá se. "Jasně mami, zrovna tady dělám maturitní otázku," zalžu. Naštěstí už jsem u stolu a ten Word jsem opravdu otevřený měla. Jenže dokument byl prázdný. Tak třeba příště.

Odcházím se navečeřet. A kdo by večer něco dělal, že? Odcházím do sprchy, kde stíhám 15 minut rozjímat nad vším možným a nemožným. Ještě vyfénovat vlasy, kdo by šel spát s mokrými. Volá táta. Nadává na to, jaký měl v práci den a jaká je zima. "A co testy na autoškolu, děláš?" Jasně. V pátek mě totiž čekají zkoušky. "A na kolik procent jsi to dávala?"

Vlastně mám pocit, že kdykoliv začnu dělat testy na autoškolu, učit se na testy, zpracovávat maturitní otázky, skončím u něčeho jiného, protože se s tím stresuji. Jsem na ekonomicky zaměřené škole a to považuji za dost velký omyl mého patnáctiletého já. Na co jsem v té době sakra myslela? Že mě to bude bavit? Že mě to chytne? Od útlého věku jsem se nejraději válela v knihách, opravovala ostatní, když chybovali v tom, co psali a hlavně, nesnášela jsem čísla, matematiku a kalkulačku. A přesně proto jsem tady. Čtvrtý rok na obchodní akademii. A až vypadnu, chci jít na češtinu. Takže se teď často setkávám s otázkou "Jako z vobchodky chceš na něco takovýho?" A proč ne..

Teď už jen přestat prokrastinovat, protože motto o tom, že hvězdy září v září vážně uvádět do praxe nechci. A to přeji i vám všem, kteří letos také maturujete. Ať se daří. Ať to zvládnete. Protože to čeká nás všechny.