Rok 2k15

Rok 2016 klepe na dveře a pro mě to bude zřejmě dost náročný rok. Proč? Protože bude plný změn. Já vám ale povím, jaký byl rok 2015.

Náročný. Zvláštní. Zvratový. Podivný. Těžký. Zlý. Krásný. Krátký. Bohatý na zážitky.

Skončil mi roční vztah.
Ostříhala jsem si vlasy.
Pořídila jsem si brýle.
Udělala jsem spoustu blbostí.
Naučila jsem se pít kafe.
Přibrala jsem.
Začala chodit do autoškoly, ve které mě 8. ledna čekají zkoušky.
Vybrala si vysoké školy, kam se chci hlásit.
Ze života mi odešla spousta lidí, někteří se v něm mihli a někteří přišli a zůstali.
Oslavila jsem 18. narozeniny.
Byla jsem v Německu.
Měla jsem první brigádu.
Do terária přibila k Osvaldovi druhá želva, Růžena.
Stihla jsem si několikrát nabít nos.
Byla jsem opět v Budapešti a zamilovala se do toho města ještě víc.
Uvařila jsem svou první zelňačku podle rodinného receptu.
Byla jsem poprvé v životě na pár dní v Anglii (jak jste si mohli přečíst ve článcích).
Přečetla jsem spoustu knih a nebyly to zdaleka všechny, které jsem letos přečíst chtěla.
Byla jsem na zajímavém muzikálu.
Začala jsem sledovat Game of thrones a už se nemůžu dočkat 6. série.
Objevila jsem spoustu zajímavých umělců, míst, věcí.
Začala jsem jíst vajíčka a tatarku.
Zjistila jsem, kdo je opravdový přítel a kdo ne.
A milion dalších skvělých věcí.

Užijte si Silvestr. Ať je váš rok 2016 šťastný. Ať se máte dobře. Ať se vám daří. Ať jste mezi lidmi, kteří vás mají rádi. 

Anglie 2015 - den čtvrtý

Poslední den našeho výletu, poslední káva v Pretu, poslední noc s ukřičeným Noahem.. Čtvrtek. 

Vstáváme, snídáme potřetí cereálie, takže té pravé anglické snídaně jsme se prostě nedočkaly. 4 slečny balí své věci do kufrů, okupují koupelnu a Keith oznamuje, že musíme jet o 10 minut dříve, než normálně. To nás trošku rozhodí. Rozkoukaný Noah se neskutečně předvádí a  7:50 se loučíme s náhradní mámou, dostáváme svačinové balíčky a Keith plní své bílé BMW našimi zavazadly. Stejně jako v pondělí, ani dnes se tam nevejdou. Německá auta.

K autobusu přijíždíme mezi posledními, alespoň naše kufry půjdou jako první ven. Za více než 24 hodin. Vydáváme se na cestu podél mořského pobřeží k Brighton Pier. 

Jdeme až k Royal Pavilonu, kde si dáváme dvouhodinový rozchod. Jdeme pro jídlo. Vlastně prolezeme všechny obchody s jídlem a do autobusu nakupujeme za libru pack několika Caprisone. Sandwiche. Kávu v Pretu, poslední. Nejsmutnější okamžik, protože karamelové latté z Pretu byla jedna z těch lepších káv. 

Po dvou hodinách jdeme na prohlídku pavilonu. "Batohy neste na břichu, dostanete voice guide, nesmí se tu fotit, pít a jíst," oznamuje průvodkyně Eva. Daří se mi voice guide omylem nastavit na jiný druh prohlídky, ale nevadí. Stejně to moc z nás neposlouchá a spíše se kochá čínským interiérem v budově, která z venku vypadá jako indická stavba. 

V hudební místnosti se válí partička asiatů na zemi a my se k nim s radostí přidáváme. Bolí nás nohy a začínáme pociťovat únavu. Sedíme tam bezmála čtvrthodiny. Pak se vydáváme dál, do soukromých apartmánů britských panovníků, kteří tento pavilon nějak využívali. Poznatek č. 1 - král George měl moc malou postel. Poznatek č. 2 - královna Victorie taky. Poznatek č. 3 - free wifi není všude free. A hlavně, pavilon si procházíme svým tempem a čekají nás další 3 hodiny rozchodu. A nikomu už se nechce moc chodit.

I tak se vydáváme do nákupního centra. Hledáme Hollister. Nejdražším kouskem naší výpravy se stává mikina za £40. A hledáme i Primark, pro jistotu, kdyby nám padlo něco do oka i tady. Překvapuje mě, že ceny v Eastbourne a Brightonu se o něco liší, vlastně i obchodním řetězci Sainsbury's. O tom ale později. Vlastně máme z dnešního dne takový shopping day. New Look, H&M, Primark, Pull & Bear, Urban outfitters, Hollister, Tiger.. Utrácíme poslední libry, ačkoliv si jsem jista, že rezervních 20 mám v jiné peněžence, která odpočívá v kufru. A ten je v autobuse, který uvidím až když se vydáme k trajektu. Nemilé zjištění..

Tahám kluky ještě do knihkupectví, protože bych to nebyla já bez návštěvy něčeho, kde jsou knihy. Kluky to moc nebaví a když se jeden z nich znaveně opírá o zábradlí, ptá se ho zaměstnanec "Are you alright?" Smějeme se. Jen mě mrzí, že nemám moc času na výběr nějaké zajímavé knihy. Letmo zahlédnu nového Kunderu a mám chuť si každou knihu zvlášť pohladit a pomazlit se s ní, protože obálky jsou přímo přenádherné! Ale raději knihkupectví opouštíme. Čeká nás ještě návštěva Sea life. Snad tam budou karety. Předtím se stíháme ještě vyfotit na kamenité pláži u Brighton Pier.

Sea life mě naprosto dostává když objevuji nádrž, ve které kromě žraloků plavou i dvě karety. Jako milovnici želv mě to nenechává chladnou, mám z toho ohromnou radost a upřímně, dokázala bych v tunelu, kde mořští tvorové plavali kolem nás, sedět třeba ještě teď. Kluky to moc nebaví, nejraději by spali a tak okupují lavičky.

Na toaletách se převlékám do svých Harry Potter tepláků a vyrážím na poslední nákupy jídla do autobusu. Donuty za libru tu nejsou za libru, ale za libru a 10 pencí. Každý se drobných mincí zbavuje po svém. Vcházíme na molo, potkáváme další členy naší skupiny a začínám na své tepláky slyšet chválu. To mě těší. Třeba je použiji i na náš maturitní ples, téma máme totiž Magická noc. 

Výhled z Brighton pier na noční Brighton

Molo je nádherné. Celá Anglie je nádherná. Nechce se mi domů. Sedáme do autobusu, Dover je, zdá se, co by kamenem dohodil, protože cesta utíká nějak rychle.

Mám hlad a tak jdu okupovat Burger king, kde se chvíli podivuji nad cenami a nakonec si dávám jen hranolky. A stejně ne moc dobré. Na trajektu nakupuji poslední dárky a piji kafe ze Starbucksu, které není moc dobré. V Pretu bylo lepší. Posouvá se čas. Někdo spí, někdo si čte, někdo už se modlí, ať jsme co nejrychleji doma. V autobuse toho moc nenaspím, ačkoliv bych ráda. Je tady přetopeno. Několikrát prosíme řidiče, aby topení vypnul, bez odezvy. S radostí tak opět vítáme zastávky. Hlavně rychle domů, prosím!

V Něměcku nás stíhá stavět celní správa, doma jsme kolem druhé odpolední hodiny. A mě dochází, že až se příště zase vydám objevovat cizí země a kultury, jednoznačně pojedu na vlastní pěst, protože tyhle organizované mě moc nebaví. A hlavně, konečně jsem zjistila, že se se svou angličtinou zvládnu domluvit i jinde, než s profesorkou.

See ya, UK! 

Anglie 2015 - den třetí

Druhý a poslední školní den, nádherná příroda a nákupy. Tak by se ve zkratce dal popsat třetí den v Anglii..

Ve škole dostáváme certifikáty za účast, ale ještě předtím procházíme se Sally okolí školy a počítáme autobusy. Stíháme se s ní i vyfotit a musím uznat, že je vážně maličká, protože i já vedle ní působím jako Gulliver. Naposledy na dámských toaletách čtu o tom, že i židovské ženy jsou obětmi domácího násilí a sedám do autobusu. Počasí nám dnes přeje, neprší a svítí slunce. 

Stavíme vedle českého autobusu. Doslova přebytek Čechů na jednom místě, řekla bych. "Nechoďte na kraje útesu, mohlo by se to utrhnout. Dost lidí tady spáchalo i sebevraždu," varuje nás průvodkyně Eva ještě u autobusu a vrhá se do čela naší výpravy, kde každý jde svým tempem a užívá si tu nádhernou přírodu Beachy head (a já do toho ještě nadšeně pozoruji ovce, kterých je všude plno). 

Jsme dospělí, ale pořád se objevuje pár vtípků o tom, že se navzájem shodíme dolů. Výška je to pořádná. Tak trošku chápu ty, jejichž jména jsou vyryta na křížky podél okraje, kdybych už se měla zabít, bylo by to právě tady.

A jestli jde milovat určité místo, miluju právě tohle. Slunečné počasí, vítr, co cuchá vlasy a nejnádhernější výhled. Mít s sebou sluchátka a nějakou oblíbenou písničku v nich, připadala bych si skoro jak v hudebním klipu (třeba Sweater weather od The Neighbourhood).

Máme zablácené boty a čistíme je před autobusem. O co se dá. Stejně se to bláto drží. Dokonce bych řekla, že i teď je na mých botkách nějaké to britské bláto (pro případ, že by mi Beachy head chyběly natolik, že bych chtěla mít kousek z nich u sebe pořád, hádám). Přesouváme se na Seven sisters. Někteří z nás doufají, že tam mají toalety, někteří se více těší do města důchodců, do Eastbourne. To jsme ještě netušili, že i tady se nám na kamenité pláži dostane neskutečně nádherného pohledu na zapadající slunce.

Pokud budete mít možnost sem někdy zavítat, využijte ji. Protože věřím, že si to tu zamilujete stejně tak, jako já.

V Eastbourne nepotkáváme ani jednoho důchodce. Útočiště nacházíme v obchodním centru, kde je i Primark. Nabíháme tam jak do Mekky všech shopaholiků. Procházím obchod a baví mě, že zde nepanuje takové davové šílenství jako v Drážďanech.

Pořídila jsem si tepláky Harry Potter na cestu aniž bych věděla, jakou parádu v nich následně udělám. Věřím ale tomu, že rozpočty dalších účastníků zájezdu z velké většiny padly právě v Primarku. Já raději mířím do obchodu s jídlem. Dost možná jsem za Otesánka. Protože vtípek
A: "Zeptej se kolik žere ten autobus!"
B: "Určitě míň než Nela."
nezazněl jen jednou. Doritos, donuty a salsa na doritos. To je můj dnešní nákup. A první den v Anglii bez návštěvy Pretu.

Až v autobuse zjišťuji, že Doritos mild salsa je asi to nejhorší, co jsem za tento trip okusila. Chci se toho co nejrychleji zbavit, ale až do návratu do končin českých se salsa poveze v úložném prostoru nad našimi hlavami. A teď co nejrychleji ke Keithovi, zabalit si věci a být připravena na to, že i do kufru se dostanu až v Česku, ač z Anglie pojedeme zítra v noci. Po procházce v Brigtonu.

K večeři jsou jakési klobásky, dušená karotka a kaše. Dnes je asi den špatného jídla. Dobrou.