Poslední den našeho výletu, poslední káva v Pretu, poslední noc s ukřičeným Noahem.. Čtvrtek.
Vstáváme, snídáme potřetí cereálie, takže té pravé anglické snídaně jsme se prostě nedočkaly. 4 slečny balí své věci do kufrů, okupují koupelnu a Keith oznamuje, že musíme jet o 10 minut dříve, než normálně. To nás trošku rozhodí. Rozkoukaný Noah se neskutečně předvádí a 7:50 se loučíme s náhradní mámou, dostáváme svačinové balíčky a Keith plní své bílé BMW našimi zavazadly. Stejně jako v pondělí, ani dnes se tam nevejdou. Německá auta.
K autobusu přijíždíme mezi posledními, alespoň naše kufry půjdou jako první ven. Za více než 24 hodin. Vydáváme se na cestu podél mořského pobřeží k Brighton Pier.
Jdeme až k Royal Pavilonu, kde si dáváme dvouhodinový rozchod. Jdeme pro jídlo. Vlastně prolezeme všechny obchody s jídlem a do autobusu nakupujeme za libru pack několika Caprisone. Sandwiche. Kávu v Pretu, poslední. Nejsmutnější okamžik, protože karamelové latté z Pretu byla jedna z těch lepších káv.
Po dvou hodinách jdeme na prohlídku pavilonu. "Batohy neste na břichu, dostanete voice guide, nesmí se tu fotit, pít a jíst," oznamuje průvodkyně Eva. Daří se mi voice guide omylem nastavit na jiný druh prohlídky, ale nevadí. Stejně to moc z nás neposlouchá a spíše se kochá čínským interiérem v budově, která z venku vypadá jako indická stavba.
V hudební místnosti se válí partička asiatů na zemi a my se k nim s radostí přidáváme. Bolí nás nohy a začínáme pociťovat únavu. Sedíme tam bezmála čtvrthodiny. Pak se vydáváme dál, do soukromých apartmánů britských panovníků, kteří tento pavilon nějak využívali. Poznatek č. 1 - král George měl moc malou postel. Poznatek č. 2 - královna Victorie taky. Poznatek č. 3 - free wifi není všude free. A hlavně, pavilon si procházíme svým tempem a čekají nás další 3 hodiny rozchodu. A nikomu už se nechce moc chodit.
I tak se vydáváme do nákupního centra. Hledáme Hollister. Nejdražším kouskem naší výpravy se stává mikina za £40. A hledáme i Primark, pro jistotu, kdyby nám padlo něco do oka i tady. Překvapuje mě, že ceny v Eastbourne a Brightonu se o něco liší, vlastně i obchodním řetězci Sainsbury's. O tom ale později. Vlastně máme z dnešního dne takový shopping day. New Look, H&M, Primark, Pull & Bear, Urban outfitters, Hollister, Tiger.. Utrácíme poslední libry, ačkoliv si jsem jista, že rezervních 20 mám v jiné peněžence, která odpočívá v kufru. A ten je v autobuse, který uvidím až když se vydáme k trajektu. Nemilé zjištění..
Tahám kluky ještě do knihkupectví, protože bych to nebyla já bez návštěvy něčeho, kde jsou knihy. Kluky to moc nebaví a když se jeden z nich znaveně opírá o zábradlí, ptá se ho zaměstnanec "Are you alright?" Smějeme se. Jen mě mrzí, že nemám moc času na výběr nějaké zajímavé knihy. Letmo zahlédnu nového Kunderu a mám chuť si každou knihu zvlášť pohladit a pomazlit se s ní, protože obálky jsou přímo přenádherné! Ale raději knihkupectví opouštíme. Čeká nás ještě návštěva Sea life. Snad tam budou karety. Předtím se stíháme ještě vyfotit na kamenité pláži u Brighton Pier.
Sea life mě naprosto dostává když objevuji nádrž, ve které kromě žraloků plavou i dvě karety. Jako milovnici želv mě to nenechává chladnou, mám z toho ohromnou radost a upřímně, dokázala bych v tunelu, kde mořští tvorové plavali kolem nás, sedět třeba ještě teď. Kluky to moc nebaví, nejraději by spali a tak okupují lavičky.
Na toaletách se převlékám do svých Harry Potter tepláků a vyrážím na poslední nákupy jídla do autobusu. Donuty za libru tu nejsou za libru, ale za libru a 10 pencí. Každý se drobných mincí zbavuje po svém. Vcházíme na molo, potkáváme další členy naší skupiny a začínám na své tepláky slyšet chválu. To mě těší. Třeba je použiji i na náš maturitní ples, téma máme totiž Magická noc.
Molo je nádherné. Celá Anglie je nádherná. Nechce se mi domů. Sedáme do autobusu, Dover je, zdá se, co by kamenem dohodil, protože cesta utíká nějak rychle.
Mám hlad a tak jdu okupovat Burger king, kde se chvíli podivuji nad cenami a nakonec si dávám jen hranolky. A stejně ne moc dobré. Na trajektu nakupuji poslední dárky a piji kafe ze Starbucksu, které není moc dobré. V Pretu bylo lepší. Posouvá se čas. Někdo spí, někdo si čte, někdo už se modlí, ať jsme co nejrychleji doma. V autobuse toho moc nenaspím, ačkoliv bych ráda. Je tady přetopeno. Několikrát prosíme řidiče, aby topení vypnul, bez odezvy. S radostí tak opět vítáme zastávky. Hlavně rychle domů, prosím!
V Něměcku nás stíhá stavět celní správa, doma jsme kolem druhé odpolední hodiny. A mě dochází, že až se příště zase vydám objevovat cizí země a kultury, jednoznačně pojedu na vlastní pěst, protože tyhle organizované mě moc nebaví. A hlavně, konečně jsem zjistila, že se se svou angličtinou zvládnu domluvit i jinde, než s profesorkou.
See ya, UK!
Tahám kluky ještě do knihkupectví, protože bych to nebyla já bez návštěvy něčeho, kde jsou knihy. Kluky to moc nebaví a když se jeden z nich znaveně opírá o zábradlí, ptá se ho zaměstnanec "Are you alright?" Smějeme se. Jen mě mrzí, že nemám moc času na výběr nějaké zajímavé knihy. Letmo zahlédnu nového Kunderu a mám chuť si každou knihu zvlášť pohladit a pomazlit se s ní, protože obálky jsou přímo přenádherné! Ale raději knihkupectví opouštíme. Čeká nás ještě návštěva Sea life. Snad tam budou karety. Předtím se stíháme ještě vyfotit na kamenité pláži u Brighton Pier.
Sea life mě naprosto dostává když objevuji nádrž, ve které kromě žraloků plavou i dvě karety. Jako milovnici želv mě to nenechává chladnou, mám z toho ohromnou radost a upřímně, dokázala bych v tunelu, kde mořští tvorové plavali kolem nás, sedět třeba ještě teď. Kluky to moc nebaví, nejraději by spali a tak okupují lavičky.
Na toaletách se převlékám do svých Harry Potter tepláků a vyrážím na poslední nákupy jídla do autobusu. Donuty za libru tu nejsou za libru, ale za libru a 10 pencí. Každý se drobných mincí zbavuje po svém. Vcházíme na molo, potkáváme další členy naší skupiny a začínám na své tepláky slyšet chválu. To mě těší. Třeba je použiji i na náš maturitní ples, téma máme totiž Magická noc.
 |
| Výhled z Brighton pier na noční Brighton |
Molo je nádherné. Celá Anglie je nádherná. Nechce se mi domů. Sedáme do autobusu, Dover je, zdá se, co by kamenem dohodil, protože cesta utíká nějak rychle.
Mám hlad a tak jdu okupovat Burger king, kde se chvíli podivuji nad cenami a nakonec si dávám jen hranolky. A stejně ne moc dobré. Na trajektu nakupuji poslední dárky a piji kafe ze Starbucksu, které není moc dobré. V Pretu bylo lepší. Posouvá se čas. Někdo spí, někdo si čte, někdo už se modlí, ať jsme co nejrychleji doma. V autobuse toho moc nenaspím, ačkoliv bych ráda. Je tady přetopeno. Několikrát prosíme řidiče, aby topení vypnul, bez odezvy. S radostí tak opět vítáme zastávky. Hlavně rychle domů, prosím!
V Něměcku nás stíhá stavět celní správa, doma jsme kolem druhé odpolední hodiny. A mě dochází, že až se příště zase vydám objevovat cizí země a kultury, jednoznačně pojedu na vlastní pěst, protože tyhle organizované mě moc nebaví. A hlavně, konečně jsem zjistila, že se se svou angličtinou zvládnu domluvit i jinde, než s profesorkou.
See ya, UK!
Žádné komentáře:
Okomentovat