Anglie 2015 - den druhý

Po zklamání Londýnem, výborné večeři u Keitha a noci na palandě přišel další den plný překvapení a vyčerpání. A návštěva Portsmouthu. 

4 slečny na jednu koupelnu. Chvíli se mi to jevilo jako něco, co se za hodinu včetně snídaně stihnout prostě nedá. Mně samotné to občas zabere hodinu, takže to vypadalo na slušnou challenge. Překvapivě jsme to ale vše stihly a v půl osmé už seděly u snídaně. Čekaly jsme tu typickou britskou snídani - slanina, vajíčka, palačinky. Místo toho jsme dostaly na výběr z osmi druhů cereálií s mlékem (což pro mě není úplně ideální s nesnášenlivostí laktózy, řekla bych). Od náhradní mámy dostáváme ještě obědový balíček a Keith nás svým bílým BMW odváží na meeting point. Teď se do jeho německého auta vejdeme. 

V autobuse si všichni sdělujeme poznatky o Britech a vydáváme se ke škole. Slečna průvodkyně naše povídání ale vyruší a prohlásí nás za úplně blbé a nekolegiální za něco, co měla dělat ona (počítat lidi v autobuse, jestli jsme všichni), což nás značně otráví a urazí. Budeme se učit v synagoze, dozvídáme se později. Tohle nikdo z nás nečekal. 

Po rozdělení do zhruba třináctičlenných skupin se odebíráme do učeben. Mou skupinku tam čeká sympatická a malá Sally. Chvíli se s ní učíme a následně nás učí zpívat píseň o cucubaře, která se nám všem líbí (a upřímně je to jedna ze dvou věcí, kterou mi tento studijní pobyt v synagoze vryl do paměti), hrajeme různé memory games, učíme se a znovu zpíváme, tentokrát píseň o Bonny (to je ta druhá věc, co si pamatuji). Ve škole jsme 4 hodiny. 

Do města, kde se narodil Charles Dickens, Portsmouthu, jsme jeli zhruba hodinu. Je to zároveň město s významným vojenským přístavem a kotvištěm lodi, na které zemřel admirál Nelson při bitvě u Trafalgaru, HMS Victory. Původně jsme se měli přístavem projet na lodi, ale protože jsme přijeli pozdě, nestalo se tak. To nás zamrzelo. Ale naše paní průvodkyně si program změnila vícekrát, zdá se mi.

HMS Victory s nízkými stropy, výkladem v AJ a pamětní deskou na místě, kde byl Nelson postřelen společně s relativně vtipnou průvodkyní. Ale pořád si myslím, že projížďka přístavem by byla stokrát lepší..

Nesmí chybět ani rozchod. Nesmí chybět ani návštěva kavárny Pret a žertíky o tom, že bychom mohli dostat věrnostní kartičku. Karamelové latté se sójovým mlékem, prosím. Platím. V librách se moc nevyznám, která mince symbolizuje jakou hodnotu, sakra? Omlouvám se baristce a ona se obrazně ptá odkud jsem. "From the Czech republic," odpovídám. Dozvídám se, že je z Maďarska. Říkám jí, že jsem napůl Maďarka a dodávám, že maďarsky moc neumím. Konverzujeme dál v angličtině. Podává mi kafe. "Köszönöm," alespoň něco umím. Usmívá se. "Szívesen, viszlát," loučí se. Upřímně jsem nečekala, že někde tady narazím na někoho, kdo bude mé nejmilejší země.

V 7 jsme u benzínky, což je náš meeting point. Chvíli čekáme na "naše" bílé BMW s Keithem za volantem a já se zatím ještě stíhám říznout o stahovací stínítko. Ještě teď mám na ruce škrábanec.

Dnes je k večeři pizza. Se salátem, Nebe. Ještě, kdyby ta sprcha tekla pořádně.. 

Anglie 2015 - den první

Pobýt nějaký čas v Anglii byl vždy můj malý sen a teď se mi splnil. Částečně. Na 4 podzimní dny.

Je neděle a naše 60 členná výprava se začíná scházet u autobusu. Když do něj lezeme ověšeni batůžky a dalšími taškami s jídlem (řízky kam se podíváš), je nám jasné, že cesta, která má trvat skoro 20 hodin nebude vrcholem komfortu. Sedíme 5 kamarádů hned u sebe, dělíme se o jídlo, vtipkujeme. Každou zastávku vítáme s nadšením, protože se konečně můžeme protáhnout, stojíme nekonečné fronty na záchody a vyrážíme do Calais. Čekáme kontroly snad všude, hlavně v Belgii, ale nedočkáme se jich. Pouze neskutečně osvětlené dálnice. Pasy a občanské průkazy ukazujeme až v Calais a jsem si skoro 100% jistá, že ten pán sedící za přepážkou mi řekl "Díky." Svým spolusedícím jsem až doposud pořád něco vyprávěla, takže toho moc nenaspali ani oni, ani já.

Na trajektu se posouvá čas. Někomu se dělá zle, někomu ne. Vyrážíme se podívat na palubu, ale je taková zima, že se raději vracíme do tepla. Procházíme a polovina lidí okolo nás spí, druhá se občerstvuje a nudí se. Kolem nás je spousta dalších Čechů, což nám cestu trochu kazí.

První naší anglickou zastávkou má být Londýn. Celý autobus usíná (konečně, protože už ani mně se nechce povídat) a později se probouzí v dopravní špičce u Greenwichského parku. Moc se nám nechce po tak náročné cestě trávit x hodin chozením (slečna průvodkyně říkala, že to bude nějakých 16 km), ale vycházíme do podzimního Londýna. Snídáme u McDonaldu poblíž Big Benu.

Nikdo nevěří, že z Londýna uvidí vše. Dalo by se říci, že to, co jsme viděli my byl jen malý okruh po Londýně. Westminster Abbey, St. James park plný veverek, Buckingham palace (kam se někteří vydali pozdravit královnu v cestovním outfitu, že Jiří?), Piccadilly Circus, Oxford street, Downing street, London Eye, Trafalgar square. To vše doplněno o několik rozchodů, které jsme všichni využili k nakupování a nás 5 návštěvou Pret a Manger (můžeme to přirovnat ke Starbucksu a místem, které jsme hledali v každém městě). Útočiště nám také na chvíli dělá M&M's World, který je v Londýně or roku 2011. 

Od Londýna jsem čekala že mě více ohromí a jeho atmosféra pohltí tak, že na to budu ještě dlouho vzpomínat. No tak třeba příště. 

Vyčerpaní se scházíme u autobusu a jedeme do Brightonu poznat své náhradní rodiče na pár dní. Nikdo z nás netuší, ke komu se dostane. Jsme z toho lehce nervózní a doufám, že nás ubytují se spolužačkami v jedné rodině (byly jsme 4). Přání bylo vyslyšeno. Přijel pro nás Keith v bílém BMW a první problém byl na světě. "It's a german car that's why it's so small," argumentoval, když se do malého kufru nevešla naše zavazadla. Asi nečekal, že 4 slečny toho s sebou povezou tolik.

Konverzace v autě je dost zvláštní, chvíli mluvíme s Keithem anglicky a mezi sebou česky. Pro jistotu se ptám, jestli mu nevadí, že mezi sebou mluvíme česky. Prý ne. Ptáme se ho kolik má dětí. 2. 11 let stará slečna a syna, kterému jsou 4. Zvířátka prý nemá. 

Malý řadový domek, kde už svítí vánoční stromek. To je první, co vidíme. Keith nám ještě vynáší kufry do 1. patra a my se lehce děsíme malého prostoru, ve kterém máme přečkat 3 noci. Dvě palandy, jedna skříň a připravené heslo na wifi (které nám náš náhradní táta stejně musel hláskovat, protože jsme to nepřečetly). Hned píšeme ostatním jak  bydlí. Jsou na tom stejně. Nebo podobně. Předáváme rodině dárky, největší radost jim udělala Kolonáda. Na stole nás čekaly těstoviny s masovými kuličkami. Porce jak pro někoho, kdo týdny nejedl. Je nám trošku trapně, že nedojídáme, ale řízky z domova, co padly v autobuse nás zasytily dostatečně. 

Ještě správně nastavit sprchu, co teče jak když neteče a můžeme jít v klidu spát. V klidu, kdyby malý Noah celou noc neřval "Daaaad, daaad."