Anglie 2015 - den druhý

Po zklamání Londýnem, výborné večeři u Keitha a noci na palandě přišel další den plný překvapení a vyčerpání. A návštěva Portsmouthu. 

4 slečny na jednu koupelnu. Chvíli se mi to jevilo jako něco, co se za hodinu včetně snídaně stihnout prostě nedá. Mně samotné to občas zabere hodinu, takže to vypadalo na slušnou challenge. Překvapivě jsme to ale vše stihly a v půl osmé už seděly u snídaně. Čekaly jsme tu typickou britskou snídani - slanina, vajíčka, palačinky. Místo toho jsme dostaly na výběr z osmi druhů cereálií s mlékem (což pro mě není úplně ideální s nesnášenlivostí laktózy, řekla bych). Od náhradní mámy dostáváme ještě obědový balíček a Keith nás svým bílým BMW odváží na meeting point. Teď se do jeho německého auta vejdeme. 

V autobuse si všichni sdělujeme poznatky o Britech a vydáváme se ke škole. Slečna průvodkyně naše povídání ale vyruší a prohlásí nás za úplně blbé a nekolegiální za něco, co měla dělat ona (počítat lidi v autobuse, jestli jsme všichni), což nás značně otráví a urazí. Budeme se učit v synagoze, dozvídáme se později. Tohle nikdo z nás nečekal. 

Po rozdělení do zhruba třináctičlenných skupin se odebíráme do učeben. Mou skupinku tam čeká sympatická a malá Sally. Chvíli se s ní učíme a následně nás učí zpívat píseň o cucubaře, která se nám všem líbí (a upřímně je to jedna ze dvou věcí, kterou mi tento studijní pobyt v synagoze vryl do paměti), hrajeme různé memory games, učíme se a znovu zpíváme, tentokrát píseň o Bonny (to je ta druhá věc, co si pamatuji). Ve škole jsme 4 hodiny. 

Do města, kde se narodil Charles Dickens, Portsmouthu, jsme jeli zhruba hodinu. Je to zároveň město s významným vojenským přístavem a kotvištěm lodi, na které zemřel admirál Nelson při bitvě u Trafalgaru, HMS Victory. Původně jsme se měli přístavem projet na lodi, ale protože jsme přijeli pozdě, nestalo se tak. To nás zamrzelo. Ale naše paní průvodkyně si program změnila vícekrát, zdá se mi.

HMS Victory s nízkými stropy, výkladem v AJ a pamětní deskou na místě, kde byl Nelson postřelen společně s relativně vtipnou průvodkyní. Ale pořád si myslím, že projížďka přístavem by byla stokrát lepší..

Nesmí chybět ani rozchod. Nesmí chybět ani návštěva kavárny Pret a žertíky o tom, že bychom mohli dostat věrnostní kartičku. Karamelové latté se sójovým mlékem, prosím. Platím. V librách se moc nevyznám, která mince symbolizuje jakou hodnotu, sakra? Omlouvám se baristce a ona se obrazně ptá odkud jsem. "From the Czech republic," odpovídám. Dozvídám se, že je z Maďarska. Říkám jí, že jsem napůl Maďarka a dodávám, že maďarsky moc neumím. Konverzujeme dál v angličtině. Podává mi kafe. "Köszönöm," alespoň něco umím. Usmívá se. "Szívesen, viszlát," loučí se. Upřímně jsem nečekala, že někde tady narazím na někoho, kdo bude mé nejmilejší země.

V 7 jsme u benzínky, což je náš meeting point. Chvíli čekáme na "naše" bílé BMW s Keithem za volantem a já se zatím ještě stíhám říznout o stahovací stínítko. Ještě teď mám na ruce škrábanec.

Dnes je k večeři pizza. Se salátem, Nebe. Ještě, kdyby ta sprcha tekla pořádně..