Po několika měsících příprav, hádkách, dobrých a zlých nápadech přišel den D, 15.leden 2016 a s ním i maturitní ples mé třídy. Takže další článek se série těch 'maturitních' je tu.
Patnáctý leden 2k16 byl mým velkým dnem. Od září jsme, chtěla bych říct, že pilně, ale zase tak to nebylo, vše připravovali. Nacvičovali tanečky, vybírali šaty, výzdobu, hudbu. A teď to konečně přišlo a já už od ráda plaším a znervózňuji své okolí odpočty.
"Za 12 hodin předtančení!" hlásím při příchodu do sálu kulturního domu, kde se to má vše konat. Dělám, že dělám, protože to mi jde nejlépe. Nakonec se motám všude, kde je to třeba. Nosím nůžky, hledám věci a všem do něčeho povídám. A nejvíce se stresuji z proslovu, takže si ho přitom všem stíhám několikrát zopakovat a prokonzultovat se všemi přítomnými, protože to musí být perfektní.
Dávám si s tátou vydatný oběd a startuji alkoholovou hladinku jednou velkou Plzní. Vlastně z táty jsem si ten den udělala taxíka. Proč také ne, když jsem týden před touhle velkou událostí pokazili jízdy při pokusu o získání řidičského oprávnění. Takže se mnou jezdil sem a tam, tam a sem a znovu sem a tam. Ke kadeřnici, od kadeřnice. Do kulturáku.
Do kulturáku se sjíždíme všichni o dvě hodiny dříve. Už nikoho nestresuju. Jen sebe. Přichází několik komplikací. Nedorazil fotokoutek. Kde jsou security? Šílím. Ale duo moderátorů, kapela i spolužáci mě ujišťují v tom, že to dopadne dobře. Moderátoři mě odvádějí k mikrofonu, což od nich bylo velmi milé gesto (ahoj Fífo, ahoj Martine). Teď tam stojím úplně sama a své zraky a uši ke mně směřuje bezmála 600 lidí. Je to trošku znepokojující, naštěstí se ale nezaseknu, nepřeřeknu nebo neudělám nic, co by znamenalo faux pas. Mám radost.
Slavnostní nástup maturantů, šerpování, tanec s učiteli a tanec s rodiči. To vše se událo během několika desítek minut. Když jsem si šla pro šerpu za zvuku Detailů od Vypsané Fixy, byla jsem trefena několika mincemi a musím přiznat, dostat kamkoliv padesátikorunou celkem bolí. Teď už je to oficiální. Všichni jsme oficiálně maturanti.
Koukám se na maminku a vidím, jak zatlačuje slzy. Zatlačuje je i při tanci s rodiči a mám pocit, že kdybychom se následně nefotili, rozbrečela by se tam zcela naplno, jenže teď přeci nemohla pokazit rodinnou fotografii, kterou bude ukazovat všem.
Běhám po sále, setkávám se s přáteli a rodinou. A s úplně random lidmi, co mi chválí šaty (nutno podotknout že mi chválili šaty, které jsem stihla roztrhnout a někdo mi je řádně polil). Dokonce i účes jsme s kadeřnicí vymýšlely až ve chvíli, kdy jsem seděla v kadeřnickém křesle a ona mimoděk prohodila, že už by to chtělo střihnout i ty konečky. Jistě. Ale to až někdy jindy. Hledám někoho, koho bych se mohla zeptat na čas. Musím se připravit na předtančení, které začíná v 10. "Ahoj, slečno, prosím tě, kolik je hodin?" ptám se někoho neznámého. "Za 15 minut deset," oznamuje mi slečna a já hledám svou nejlepší kamarádku, aby mě svlékla z šatů a já si mohla vzít kostým.
Do půlnoci je daleko. A jestli jsem se doteď držela střízlivá (nepočítejme startovacího a hromadného panáka na kuráž před začátkem plesu), vše změnil můj strýc. Tedy až poté, co jsem se rozbrečela, že mám roztrhané šaty a maminka spolužačky mi je spínala špendlíky, teta a moje maminka mě utěšovaly a dávaly si se mnou jednoho dva Jägermeistery. Je to totiž všeobecně známá věc, že kdo mě chce pozvat na panáka, musí volit pouze Jägermeistera.
A před půlnočním překvapením se snažím na sobě nedat znát, že jsem, jak se říká, požila. Prý mi to moc nešlo. No nevadí. Tohle jsme si asi všichni užili nejvíc, protože, řekněme si to upřímně, požili všichni a už jsme nebyli ve stresu. A vůbec nevadilo, že sem tam někdo nějaký krok zapomněl. A kdo mě našel na obrázku v památeční "džísce" mého nevlastního otce, má u mě malé plus.
Teď už to jen celé uklidit a najít všechny své věci. Pokud vás váš maturitní ples ještě čeká, doufám, že si ho užijete a že na něj budete dlouho vzpomínat. A nestresujte se, je to zbytečné. Přikládám ještě odkaz na video, ať se na to celé můžete podívat. (Jestli budete hledat mě, jsem ta, co se vždycky tváří tak nějak naštvaně). Děkuji všem, co to tam se mnou zvládli.
Žádné komentáře:
Okomentovat