Prokrastinace level maturant

Možná kdyby se maturovalo z válení se v posteli, sledování seriálů, čtení knih a vysedávání všude možně, měla bych úspěch jistý. Slovo prokrastinace teď skloňuji ve všech pádech.

Je jedna hodina odpoledne. Místo učení se raději zahrabu do postele a čtu si. A nebuďme naivní, maturitní četba to ve většině případů není. Teď v zimě v posteli hledám útočiště velmi často, protože jsem zimomřivý člověk a nalijme si sklenky čistého vína, kdo si se v posteli učil. U čtení vydržím dlouho, když je kniha zajímavá. Momentálně čtu Opilé banány od českého spisovatele Petra Šabacha. Na tuto knihu můžete očekávat v brzké době také hodnocení. Stíhám to ještě vyfotit na svůj Instagram fotku, protože jsem začala s #fotím365, ačkoliv by to mělo být spíš 366, když je letos o den víc, kdy můžu něco pokazit.

A do postele patří také jídlo. Obyčejně jsem nejhubenější člověk v místnosti, nejdrobnější člověk, ale kdyby někdo viděl, kolik jídla stihnu spořádat jen tak, divil by se, že jsem pořád takový drobeček. Občas toho sním tolik, že mi je z toho později vážně zle a docela lituji, že jsem si nedala o pytlík brambůrek méně. Ale neponaučím se. Příště toho spořádám stejné množství. A možná ještě víc.

Někdy v tenhle okamžik přichází do mého pokoje i mamka, aby se přesvědčila o pilnosti své dcery. Rychle si nějak lehám a zavírám oči. Dělám, že spím, protože vím, že mě nevzbudí. Protože kdo by chtěl vysvětlovat, že tohle je stokrát lepší než desátá maturitní otázka z ekonomiky, když ekonomika je v mnoha případech dost nudná.

Slyším, jak se tiše zavírají dveře. Stejně tiše kolem mě asi chodila i v dobách, kdy její největší radost byla, že už konečně spím a má chvíli klidu. Chvíli ještě čekám a pak otevírám oči. Jdu si pro svůj laptop, protože se dozvídám, že Tony is back.

Máma provádí druhou kontrolu po dvou hodinách. "Učíš se? ptá se. "Jasně mami, zrovna tady dělám maturitní otázku," zalžu. Naštěstí už jsem u stolu a ten Word jsem opravdu otevřený měla. Jenže dokument byl prázdný. Tak třeba příště.

Odcházím se navečeřet. A kdo by večer něco dělal, že? Odcházím do sprchy, kde stíhám 15 minut rozjímat nad vším možným a nemožným. Ještě vyfénovat vlasy, kdo by šel spát s mokrými. Volá táta. Nadává na to, jaký měl v práci den a jaká je zima. "A co testy na autoškolu, děláš?" Jasně. V pátek mě totiž čekají zkoušky. "A na kolik procent jsi to dávala?"

Vlastně mám pocit, že kdykoliv začnu dělat testy na autoškolu, učit se na testy, zpracovávat maturitní otázky, skončím u něčeho jiného, protože se s tím stresuji. Jsem na ekonomicky zaměřené škole a to považuji za dost velký omyl mého patnáctiletého já. Na co jsem v té době sakra myslela? Že mě to bude bavit? Že mě to chytne? Od útlého věku jsem se nejraději válela v knihách, opravovala ostatní, když chybovali v tom, co psali a hlavně, nesnášela jsem čísla, matematiku a kalkulačku. A přesně proto jsem tady. Čtvrtý rok na obchodní akademii. A až vypadnu, chci jít na češtinu. Takže se teď často setkávám s otázkou "Jako z vobchodky chceš na něco takovýho?" A proč ne..

Teď už jen přestat prokrastinovat, protože motto o tom, že hvězdy září v září vážně uvádět do praxe nechci. A to přeji i vám všem, kteří letos také maturujete. Ať se daří. Ať to zvládnete. Protože to čeká nás všechny.