Přišel 18. rok mého života, dospělost, zodpovědnost a hlavně možnost si konečně udělat řidičské oprávnění.
Jsem hrozný nervák. To je věta, kterou bych měla poznamenat hned ze začátku a k tomu dodat, že si vše moc beru. A to hlavně neúspěchy. Jsem totiž asi až moc ctižádostivá. To se dost promítlo při zkouškách v autoškole. Ale nepředbíhejme, nejprve vám popíšu svou cestu až na úřad ke zkouškám.
V srpnu 2015 jsem začala dělat řidičské oprávnění. Pár hodin teorie, první řidičská zkušenost na odlehlém parkovišti kdesi na konci města. První jízda v provozu znamenala projíždění přilehlých vsí a malých obcí. Bavilo mě to. "Můžu vás odvést až k autoškole?" zeptala jsem se, když jsme dojížděli k parkovišti, kde jsme si řidičské pozice měli vyměnit. Bylo mi to dovoleno a mé vnitřní já jásalo.
Takhle jsem jela ještě několikrát. Několikrát mi auto prostě chcíplo, několikrát musel do mé jízdy zasahovat instruktor, několikrát jsem zapomněla, že jsem na hlavní či vedlejší silnici, tankovala jsem, učila se parkovat (to bylo něco, moje první zkoušky pohořely právě na parkování), zjistila jsem, kde najdu brzdovou či chladící kapalinu. Řízení mě celou tu dobu bavilo a já se těšila na jediné - až budu moci usednout za volat svého Puntíka, který na mě již teď, skoro připravený k mému prvnímu nasednutí, čeká.
První zkoušky jsem měla někdy začátkem ledna. Pečlivě (ne zase tak moc pečlivě jak by se ale mohlo zdát) jsem se připravila. Zopakovala jsem si vše, co bylo třeba. Testy jsem si procvičovala neustále, aplikaci jsem měla pro jistotu i v telefonu (zázrak, že něco takového na Windows phone dělají). A měla jsem i silnou podporu (za což vám všem moc děkuji, protože moudří stejně pochopí, o kom je zde řeč).
Testy jsem dala. Snad vám ani nebudu říkat na kolik bodů, ale řekněme si to takhle - kdybych pokazila ještě jednu otázku, neprošla bych. A mám pocit že teď, pokud neuděláte testy, nepustí vás ani k jízdě. S tím já problém neměla.
Horší byla chvíle, kdy jsem šla jako poslední za volant. Byly jsme tam 4 slečny. Tři přede mnou to zvládly. Spojka měla zařazenou jedničku, čehož jsem si nevšimla a začala jsem tam rvát zpátečku. Asi minutu jsem se divila, proč mi to nejde. Nakonec jsme ale úspěšně vyjeli a mě se nervozitou klepaly ruce a z čela tekl pot. Dojeli jsme do ulice, kde jsem měla zaparkovat tak, jak to nemám moc ráda. A co myslíte, nedala jsem to. Když komisař ze zadního sedadla oznámil, že končíme zkoušku, noha se mi na spojce rozklepala tak, že jsem měla strach, aby nezačalo hopsat celé auto. Z úřadu jsem odcházela s hysterickým pláčem pro svého nejlepšího kamaráda, který se mi sice smál, ale sdílel moje rozhořčení.
Další termín byl za týden či dva. Už jsem se tolik nenervovala, den před zkouškami jsem si dala kondiční jízdu a byla jsem si celkem jistá tím, že dnes by to mohlo vyjít. Inu, nikdy nechvalte dne před večerem. Jela jsem tentokrát jako první, ale bylo mi to k ničemu. V křižovatce stálo auto a já zastavila za ním, na zebře a byla trochu pomatená ze značek. Následoval opět hysterický pláč při odchodu z úřadu.
Doma mi naštěstí nikdo neměl mé drobné chyby za zlé, neboť jinak jsem řídila obstojně. Další termín zkoušek padl na 18. února. Den před zkouškami opět kondiční jízdy (díkybohu, že jsme při nich jeli na dálnici).
Počkala jsem, než napíší testy. Na úřadě jsem potkala mého milého strýčka, jehož auto parkovalo hned vedle auta autoškoly. Takže když jsme s komisařem stáli u auta a čekali, čím nás zaúkoluje, mě a další slečnu pověřil kontrolou pneumatik a technické právě na autě, které je někoho, koho znám. Přišlo mi to vtipné.
Jela jsem opět jako první, zaparkovala u supermarketu, celkem bez problémů. Při pokračování v cestě mi ale začalo být jasné, že jedeme na dálnici. Slunce mi svítilo do očí, takže jsem chvílemi nic moc neviděla. I tak jsem byla chválena. Prý v mém řidičském umu bylo vidět zlepšení, malé chyby tam byly, ale opravdu malé. Své řidičské oprávnění jsem dostala. A hned jej šla oslavit dortíkem s nejlepším kamarádem, který si ten den nechal udělat nový sestřih (asi tušil, že slavnostní chvíle vyžaduje slavnostní účes).
Jsem řidič. Jsem pirát silnic. Jsem někdo, kdo na fotce na řidičáku bude vypadat jak zloděj, narkoman a mrtvola. Ale jsem řidič. A to je první velký krok k dospělosti.
V srpnu 2015 jsem začala dělat řidičské oprávnění. Pár hodin teorie, první řidičská zkušenost na odlehlém parkovišti kdesi na konci města. První jízda v provozu znamenala projíždění přilehlých vsí a malých obcí. Bavilo mě to. "Můžu vás odvést až k autoškole?" zeptala jsem se, když jsme dojížděli k parkovišti, kde jsme si řidičské pozice měli vyměnit. Bylo mi to dovoleno a mé vnitřní já jásalo.
Takhle jsem jela ještě několikrát. Několikrát mi auto prostě chcíplo, několikrát musel do mé jízdy zasahovat instruktor, několikrát jsem zapomněla, že jsem na hlavní či vedlejší silnici, tankovala jsem, učila se parkovat (to bylo něco, moje první zkoušky pohořely právě na parkování), zjistila jsem, kde najdu brzdovou či chladící kapalinu. Řízení mě celou tu dobu bavilo a já se těšila na jediné - až budu moci usednout za volat svého Puntíka, který na mě již teď, skoro připravený k mému prvnímu nasednutí, čeká.
První zkoušky jsem měla někdy začátkem ledna. Pečlivě (ne zase tak moc pečlivě jak by se ale mohlo zdát) jsem se připravila. Zopakovala jsem si vše, co bylo třeba. Testy jsem si procvičovala neustále, aplikaci jsem měla pro jistotu i v telefonu (zázrak, že něco takového na Windows phone dělají). A měla jsem i silnou podporu (za což vám všem moc děkuji, protože moudří stejně pochopí, o kom je zde řeč).
Testy jsem dala. Snad vám ani nebudu říkat na kolik bodů, ale řekněme si to takhle - kdybych pokazila ještě jednu otázku, neprošla bych. A mám pocit že teď, pokud neuděláte testy, nepustí vás ani k jízdě. S tím já problém neměla.
Horší byla chvíle, kdy jsem šla jako poslední za volant. Byly jsme tam 4 slečny. Tři přede mnou to zvládly. Spojka měla zařazenou jedničku, čehož jsem si nevšimla a začala jsem tam rvát zpátečku. Asi minutu jsem se divila, proč mi to nejde. Nakonec jsme ale úspěšně vyjeli a mě se nervozitou klepaly ruce a z čela tekl pot. Dojeli jsme do ulice, kde jsem měla zaparkovat tak, jak to nemám moc ráda. A co myslíte, nedala jsem to. Když komisař ze zadního sedadla oznámil, že končíme zkoušku, noha se mi na spojce rozklepala tak, že jsem měla strach, aby nezačalo hopsat celé auto. Z úřadu jsem odcházela s hysterickým pláčem pro svého nejlepšího kamaráda, který se mi sice smál, ale sdílel moje rozhořčení.
Další termín byl za týden či dva. Už jsem se tolik nenervovala, den před zkouškami jsem si dala kondiční jízdu a byla jsem si celkem jistá tím, že dnes by to mohlo vyjít. Inu, nikdy nechvalte dne před večerem. Jela jsem tentokrát jako první, ale bylo mi to k ničemu. V křižovatce stálo auto a já zastavila za ním, na zebře a byla trochu pomatená ze značek. Následoval opět hysterický pláč při odchodu z úřadu.
Doma mi naštěstí nikdo neměl mé drobné chyby za zlé, neboť jinak jsem řídila obstojně. Další termín zkoušek padl na 18. února. Den před zkouškami opět kondiční jízdy (díkybohu, že jsme při nich jeli na dálnici).
Počkala jsem, než napíší testy. Na úřadě jsem potkala mého milého strýčka, jehož auto parkovalo hned vedle auta autoškoly. Takže když jsme s komisařem stáli u auta a čekali, čím nás zaúkoluje, mě a další slečnu pověřil kontrolou pneumatik a technické právě na autě, které je někoho, koho znám. Přišlo mi to vtipné.
Jela jsem opět jako první, zaparkovala u supermarketu, celkem bez problémů. Při pokračování v cestě mi ale začalo být jasné, že jedeme na dálnici. Slunce mi svítilo do očí, takže jsem chvílemi nic moc neviděla. I tak jsem byla chválena. Prý v mém řidičském umu bylo vidět zlepšení, malé chyby tam byly, ale opravdu malé. Své řidičské oprávnění jsem dostala. A hned jej šla oslavit dortíkem s nejlepším kamarádem, který si ten den nechal udělat nový sestřih (asi tušil, že slavnostní chvíle vyžaduje slavnostní účes).
Jsem řidič. Jsem pirát silnic. Jsem někdo, kdo na fotce na řidičáku bude vypadat jak zloděj, narkoman a mrtvola. Ale jsem řidič. A to je první velký krok k dospělosti.
Gratulace ;-)
OdpovědětVymazat